Viktor Ullmann (1898 – 1944)
1898 Narodil se 1. ledna v židovské rodině v Těšíně, tehdejším rakousko-uherském posádkovém městě Teschen, v jeho dnešní polské části, tedy těšínském Starém městě. Otec Maximilian byl vojákem z povolání (který se kvůli dalšímu služebnímu postupu spolu se svou manželkou Malwine, roz. Bilitzer, nechal pokřtít a přestoupil na římsko-katolickou víru). Viktor, který byl hned po narození taktéž pokřtěn jako římský katolík, navštěvuje obecnou školu v Těšíně a poté zde absolvuje i 1. třídu gymnázia
1909 Pouze s matkou (otec pokračuje ve vojenské kariéře v různých částech Rakousko-Uherska) se Viktor stěhuje do Vídně, kde navštěvuje gymnázium Razumovského a je stále více vtahován a ovlivňován bohatým vídeňským hudebním děním. Absolvuje první výuku hudební teorie u Josefa Polnauera.
1916 – 1918 V květnu 1916 Ullmann předčasně ukončuje svá studia tzv. válečnou maturitou a na radu otce se hlásí na frontu jako tzv. jednoroční dobrovolník. Jako dělostřelecký pozorovatel se po nezbytném výcviku účastní v r. 1917 bojů v údolí řeky Soči (it. Isonzo) v dnešním Slovinsku. Po skončení tzv. 12. bitvy na Soče je převelen na jaderské pobřeží, do městečka Barcola u Terstu, a zde rozvíjí až do konce války bohatou koncertní a skladatelskou činnost v armádě. Po demobilizaci se vrací do Vídně a po rozpadu monarchie se rozhoduje pro rakouské státní občanství.
1918-19 Ve Vídni na přání otce studuje práva, ale zároveň osm měsíců navštěvuje kompoziční seminář slavného skladatele Arnolda Schönberga. Zde poznává svoji první manželku Marthu Koref, která pochází z Prahy. Na její popud se sem manželé v r. 1919 stěhují a Viktorovi se na doporučení jeho učitele Schönberga podaří získat angažmá v Novém německém divadle (dnešní Státní opera Praha).
1920 – 1927 Viktor Ullmann působí jako korepetitor, sbormistr a dirigent Nového německého divadla v Praze, jehož hudebním ředitelem je v té době vynikající dirigent a skladatel Alexander von Zemlinsky; Ullmann ale také již pracuje na vlastních skladbách a sklízí první úspěchy u kritiky i publika.
1927 – 1928 Po odchodu svého šéfa i vzoru Zemlinského do Berlína opouští divadlo i Ullmann. Přijímá nabídku divadla v Ústí nad Labem a působí zde jako hudební ředitel a šéfdirigent opery. Divadlo ale opouští po první sezóně kvůli finančním potížím této scény a vrací se do Prahy.
1929 – 1931 Působí jako skladatel a kapelník v činoherním divadle Schauspielhaus v Curychu. V roce 1931 se rozvádí se svou první manželkou a záhy uzavírá nový sňatek s Annou Winternitz, dcerou významného pražského lékaře, s kterou ho pojí mimo jiné zájem o učení antroposofismu švýcarského myslitele Rudolfa Steinera. Manželům se v následujících letech narodí čtyři děti (tři chlapci a děvče).
1931 – 1933 Ullmann se v roce 1931 stává členem antroposofické společnosti. Přerušuje svoji hudební dráhu a ve Stuttgartu začne se svou ženou jako podnikatel provozovat antroposofické knihkupectví. Protože se však s tímto podnikem na samém jeho počátku stal obětí hospodářského podvodu, po dvou letech stojí manželé na pokraji krachu.
1933 – 1938 Pod tlakem dluhů a věřitelů se rodina v létě 1933 vrací do Prahy a Ullmann hledá novou existenční základnu, což se mu podaří jen činností „na volné noze“. Vedle přednášek, hudebních kritik a dalších aktivit se ve zvýšené míře se také věnuje kompozici a zařazuje se mezi uznávané hudební skladatele meziválečného Československa. Během třicátých let získává dvakrát významnou hudební Cenu Emila Hertzky, jeho díla jsou uváděna na festivalech soudobé hudby. Ullmannův otec Maximilian umírá 20. března 1938 ve Vídni, pouhý týden po „anšlusu“ Rakouska Hitlerem, syn Viktor je jediným dědicem. Díky odvaze jednoho z přátel otce i soudu ve vídeňské čtvrti Josefstadt získává Viktor i v této situaci přístup ke svému dědictví, které mu umožní až do deportace do Terezína žít a pracovat v Praze jako nezávislý skladatel a také začít svá díla vydávat tiskem.
1939 – 1941 Po rozbití Československé republiky nacisty Ullmann dále komponuje, mj. operu Rozbitý džbán (podle dramatu Heinricha Kleista); pokusy o emigraci ztroskotají, dvě jeho děti (syna Johannese a dceru Felicii) se ale podaří zachránit transportem do Velké Británie.
1942 – 44 8. září 1942 je Ullmann se svou třetí manželkou Elisabeth, rozenou Frank-Meissl, deportován do Terezína, kde za extrémních podmínek pokračuje, stejně jako mnoho jeho dalších kolegů-umělců, v intenzivní kompoziční, koncertní, pedagogické a kritické činnosti. Založí a vede tzv. Studio pro novou hudbu. Za 24 měsíců pobytu v ghettu složí 22 děl, mezi nimi i svoje nejznámější dílo, operu Císař Atlantidy aneb Odepření smrti. 16. října 1944 je v tzv. uměleckém transportu deportován do Osvětimi a hned po příjezdu, pravděpodobně 18. října, zavražděn v plynové komoře.
1945 – 1975 Ullmannova díla z Terezína, která před transportem do Osvětimi předal skladatel svému příteli Emilu Utitzovi, se díky jemu a dalšímu významnému židovskému intelektuálovi H.G.Adlerovi, který stejně jako Utitz holocaust přežil (a je autorem vůbec první knihy o životě v terezínském ghettu z r. 1955), podaří zachránit. Dlouho však o ně nikdo nejeví zájem, až v roce 1975 uvede britský dirigent Kerry Woodward v Amsterdamu ve vlastní úpravě operu Císař Atlantidy. A přestože je to úprava velmi vzdálená originálu, provedení vzbudí velký ohlas a o dílo Viktora Ullmanna se hudební svět konečně začne zajímat. Jeho hudební pozůstalosti se ujme Nadace Paula Sachera v Basileji a německé nakladatelství Schott v Mohuči začne systematicky vydávat Ullmannova díla.
Podrobné informace o životě a díle skladatele viz např. internetový Český hudební slovník osob a institucí (https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/).
Další doporučená literatura:
Ingo Schultz: Viktor Ullmann. Leben und Werk. Bärenreiter-Verlag und Metzler Verlag, Kassel 2008
Milan Kuna: Hudba na hranici života, Naše vojsko, Praha 1990
Milan Kuna: Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941-1945, Editio Bärenreiter, Praha 2000
Viktor Ullmann. Svědek a oběť apokalypsy, 1914-1944 (publikace ke stejnojmenné výstavě), Archiv hlavního města Prahy a NOEMI Arts&Media, agentura pro mezinárodní komunikaci, Praha 2015